O autorce:
Můj příběh s duševními potížemi začíná již v mém dětství, konkrétněji v mých 13 letech, kdy jsem vlivem náročné rodinné situace poprvé pocítila epizody deprese a začala jsem denně cítit generalizovanou úzkost. Za nikým jsem však v té době nešla, protože jsem na své prožívání dostala jednoznačnou odpověď: Tohle je v dospívání normální. A jelikož jsem nikdy předtím nic podobného necítila a skutečně jsem byla zrovna v pubertě, uzavřela jsem to tak, že nejspíš takhle má vypadat nadále můj život. Jenže úzkosti se stupňovaly a depresivní epizody se vracely. V 16 letech jsem si za dost dramatických okolností řekla konečně o pomoc. Moje obvodní lékařka mě vrátila domů s tím, že si mám popovídat s maminkou a bude to dobré. Moje máma to však nevzdala a nakonec jsme sehnaly psychiatričku, která mi konečně pomohla. Od té doby jsem se léčila s generalizovanou úzkostnou poruchou a periodickou depresí, která byla farmakorrezistentní a mě tak sice zdraví léky zlepšily, ale nikdy můj problém nevyřešily. Krom toho jsem měla ADHD a byla jsem na autistickém spektru.
Když přišel COVID, otočilo mi to život vzhůru nohama. Byla jsem v prvním ročníku na vysoké škole, o které jsem snila už od dětství. Moje mentální zdraví to zhoršilo a já se propadla na rok do anorexie. Ta sice odešla stejně pomalu a nepozorovaně, jako přišla, ale její epizody se mi od té doby začaly v životě navracet i několikrát do roka. A pak přišla válka. Jako ukrajinistka jsem byla totálně nasazená v krizových centech, skoro jsem nespala a dlouhé směny na nádražích jsem střídala s prací a školou a duševně jsem se opět propadla do nekončících úzkostí. Neustále jsem žila ve strachu o svého ukrajinského partnera a denně jsem prožívala strach, že i on bude muset na frontu.
Jednoho obyčejného dne roku 2023 jsem vyrazila na přednášku do školy jako obvykle. Ten den jsem přežila střelbu na FF UK. Nemohla jsem si v hlavě srovnat, jakou hrůzu jsem prožila, co jsem viděla, stále dokola se mi přehrávala v hlavě ta silná vzpomínka. Od té doby jsem se bála každého šustnutí, několikrát do hodiny jsem kontrolovala, zda mám skutečně zamčený byt a nevycházela jsem z domu. Lékař mi diagnostikoval PTSD. Vše vyvrcholilo čtvrtroční hospitalizací v psychiatrické nemocnici, kde jsem měla čas se dát dohromady a dodnes na to vzpomínám jen v dobrém.
V současnosti pracuji jako novinářka, prodělala jsem experimentální léčbu a jsem relativně stabilní. V těžkých epizodách mi pomáhá právě tvoření, ať už je to kresba, šití, pletení nebo jiné rukodělky. Jsme vášnivá skautská vedoucí a kontakt s dětmi a práce s nimi je pro mě velkým hnacím motorem. Mám lásku pro vše živé, chovám žábu a pěstuji spoustu rostlin.
